Slovinsko/Triglavský národní park – Julské Alpy 29. srpen – 5. září 2018
Vydali jsme se námi dobře známou cestou po dálnici A10 směr Salzburg. Tentokrát ale naše cesta nevedla do Rakouských ani Italských Alp, ale do Julských Alp ve Slovinsku.
Procházkou kolem jezera Bled a Bohinj
Jezero Bled patří k nejnavštěvovanějším místům Slovinska. A kostel na ostrově je zcela jistě nejfotografovanějším místem. Na ostrov se lze dostat pohodlně loďkou.
Jezero Bohinj je největším jezerem Slovinska. Nad severním břehem se tyčí do výše masív Triglavu.
Je možné obejít celou vodní plochu jezera Bohinj, délka trasy je 12 km a délka trasy jezera Bled je 5 km.
Vodopády, které stojí v Triglavském národním parku za vidění
Kdo by chtěl, může si procházku kolem jezera Bohinj spojit i s výletem k nejznámějšímu vodopádu Slovinska Savica. Přijemná procházka k vodopádu je dlouhá pěšky asi 4 km.
Soutěska Vintgar patří k nejznámějším lákadlům.
Vodopád, který stojí v Triglavském národním parku za vidění a kam jsme se také my vypravili soutěska Vintgar. Patří k největším a nejznámějším lákadlům Slovinska. Soutěska je 1.600 m dlouhá a je zakončena skoro 16 metrů vysokým vodopádem Šum. Projít ji není vůbec náročné, pěší procházka po dřevěných chodníčcích a můstcích. Ale počítejte zde s pořádnou tlačenící lidí.
Vodopád Peričnik nabízí malou raritu.
K vodopádu Peričnik jsme se dostali pěšky směrem od vesnice Mojstrana. Je od ní vzdálen zhruba 6 kilometrů. Tento vodopád nabízí malou raritu, a to projít si i za padající vodou, kde vede úzká římsa. Můžete si dojet přímo k vodopádu i autem a nechat ho na placeném parkovišti.
Vodopád Spodnji Martuljkov a Zgornji Martuljkov.
Náročnější cesta vede ale k vodopádům Spodnji Martuljkov a Zgornji Martuljkov, dosáhnout těchto vodopádů už tak pohodová procházka není. Auto jsme nechali ve městě Krajnska Gora a dál se šlo po svých. Slibovaná horská chata s občarstevním, co láká turisty, se parádila cedulí closed a já byla ráda, že jsem přibalila do batohu suché housky od snídaně.
Italské přístavní město Triest
Dva měsíce veder a my se vydáme na dovolenou, zrovna v týdnu, kdy prší. Ano, téměr celý pobyt nám propršel. Kupodivu, jsme ale ani jednou nezmokli.
Nasedli jsme tedy ráno do auta a vydali se do Italského přístavního města Triest (Terst), kde jsme si užili slunečnou procházku po největším přístavu Jadranu, nazývaném Starý přistav. Přes „vodní“ ulici Canal Grande a náměstí Piazza Únita d’Italia jsme došli až k hradu Castello a cestou zpátky jsme nemohli vynechat známou kavárnu Caffe San Marco.
Výstup na Česka Koča 1.543 m. nad m.
Tohle už žádná pohádka nebyla. Cituji z průvodce na internetu: „cesta trvá 1,5 h a je mírně těžká, začátek trasy Planšarské jezero (Jz. Zgornje). Vyhodnotila jsem tuto trasu jako pro nás ideální, zaparkovali jsme auto a šlo se.
Realita byla ale dost odlišná. Téměř žádné směrovky, svahy vymleté vodou a tím pádem i naše cesta se ztrácela. Jsem hrdinka, rozhodně to neotočím, ještě když jsem včera prohlásila, že mi nějak chybí hory a tuhle trasu jsem vybrala sama.
A tak jsem se tlačila dál do kopce, příkrými, dlouhými výstupovými stezkami, které byly někdy i částečním lezením. Úzké cesty a feraty, pěšinky ze stlučených prkýnek kam se vejde člověk snad jen jednou nohou, pod námi údolí, později už propady…
Proč jsem si zrovna v tento moment vzpomněla, že jsem si opět neuzavřela cestovní pojištění?!
A to jsem to vše absolvovala se psem. Tady už jsem se o Aylu fakt bála. I když ona si s terénem poradila mnohem líp než já a na rozdíl odemně nemá strach z výšek.
Úplného vrcholu jsme bohužel nedostáhli, chybělo nám posledních pár metrů. Poslední úsek byl již opravdu pro psa neschůdný a proto jsme se vydali zpět k autu. Příště musím pořešit nějaký batůžek a hodit Aylu na záda.
Informaci na internet dal asi nějaký horal, pro kterého není problém vyběhnout na Triglav a zpět během jednoho dne.
Česká chata (Česka Koča) leží ve Spodních Ravnech v nadmořské výšce 1.543 m. nad m. Postavila ji česká pobočka SPD – družstvo pěší turistiky z Prahy a je otevřena od roku 1.900.
Slovinské přístavní město Koper
Následující den nás vítá opět vytrvalý déšť. Vyrazili jsme autem o pár kilometrů dál do města Koper. Koper je malebné sředmořské město ležící na Slovinském pobřeží Jadranu a je nejdůležitějším přístavem v oblasti.
Koper má několik památek, které stojí za to shlédnout. My se místo toho ale usadili v restauraci CAPRA. V nejdražší restauraci, co jsem mohla vybrat. Mám na to nějaký zvláštní radar asi.
Užívali jsme si sluníčko, výborné jídlo, výhled na přístav a moře. Poté jsme se vydali na pláž do města Muggia.
Výstup na Orlove Glave a Vogel 1.922 m. nad m.
Prošli jsme toho za tich pár dní opravdu hodně. A zjistila jsem, že tu není moc možnost jít po horách v přibližně stejné výškové úrovni (možná jen s vyjímkou Bohinjských hor, kde je i lanovka). Pokud se tedy nevydáte na Orlove Glave 1. 682 m. nad m. přes Vogel 1.922 m. nad m., jako my!
Kdo zná pořekadlo, „je to delší, za to horší cesta“ tak přesně touhle cestou jsme se na Vogel vydali my!
Celý den na nohách v různém terénu, který se dá někdy bez problému projít a někdy bych to nejraději otočila a vrátila se zpět!
Ať už se vydáte vzhůru po svých, na kole či lanovkou, vždy si budete vychutnávat nádherná panoramata s nejvyšší horou Slovinska Triglavem, Bohinjským jezerem a okolním národním parkem.
Zpátky jsme sjeli kabinkovou lanovkou. Moje první cesta lanovkou v životě! Abych do lanovky vůbec vlezla, musela jsem si dát na horní stanici lanovky v restauraci „sedminku“ bílého. Mám totiž strach z výšek a celou cestu jsem musela mít zavřené oči! Ty krásné výhledy o které jsem přišla.
Podle mě jsou Julské Alpy pro turistiku poměrně náročné a nejde zde zase tolik o vzálenosti, ale spíš o převýšení. Existují tu velké rozdíly v náročnosti cest. Proto je dobré si vždy ohlídat ne kilometry, ale hlavně profil trasy.
Slovinské značení turistických cest je dost odlišné od tono co znám z Itálie, Rakouska aj. V některých místech jsou jen červené šipky, kolečka a čárky na skalách a na zemi na kamenech bez jakéhokoliv popisku, takže jsme si mnohdy vůbec nebyli jistí, jestli jdeme správně a kde vůbec jsme. Ve vyšších polohách už ani GPS v mobilu bohužel nepomůže.
Hodně mi překvapilo, že se zde všude, za každý pohled a procházku v kousku přírody platí vstupné. Vstupné na parkovišti před hradem, do hradu, u vodopádů Savica, Vintgar aj. Nevím, jestli Slovinsko tak moc dbá o své přírodní bohatsví, nebo jen využívá oblíbenost této lokality turisty.